Co je tvé zaměstnání?

Co je tvé zaměstnání? Čím se živíš? Ty pracuješ z domu? Se máš! To musí být super!

To jsou jedny z nejčastějších otázek, které většinou dostávám. Ráda bych se tu trochu rozepsala o tom jaké je žít a být na volné noze. Jsem na sebe hrdá! Už dokážu vyslovit a přijmout fakt, že to co dělám je moje práce a obživa, protože když děláš, co tě baví, tak tomu přece nemůžeš říkat práce ne? Vždyť to je koníček! Se fakt máš!!!! Jak jsem sama zjistila. Práce se doopravdy může stát zábavou a koníčkem!!!!!

Jaké to je být na volné noze tzv. freelancer?

Pořád to ještě vstřebávám. Po dlouhém, dlouhém, dlouhém, dlouhém, dlouhém, dlouhém, dlouhém období vzdoru. Kdy jsem nechtěla přijmout, že se mi práce na volné noze se stane opravdu opravdickým povoláním. Chtěla jsem sakra jednodušší řešení! Chtěla jsem mít zaměstnanecké benefity! Placenou dovolenou. Volno o víkendu. Práci od do.  Tzv. páteční pocity. Takový to když se skončí v práci a je nejlépe krásný medový páteční odpoledne. Sluníčko vám svítí do zad. Vy cítíte příjemnou únavu a víte, že před vámi je celej volnej víkend. Že jdete domů a můžete totálně vypnout.

Byt sám sobě šéfem, určovat si čas, nemuset nikam dojíždět, nemuset se s nikým vybavovat, svobodně tvořit, to co si sama vymyslím, nemuset plnit něčí příkazy… To jsou zase benefity práce na volné noze, ve kterých se já osobně cítím prostě líp.

A vlastně moc nemůžu ani mluvit o tom, jaké to je být zaměstnaná, protože jsem to nikdy nedotáhla až k práci v nějakém korporátu. Vždy to byly spíš menší firmy, ale stejně mě to niky nevydrželo dýl než max. 3 měsíce a mám dokonce i jiný rekordy týden a pak dokonce i pár hodin. Časem se totiž má odolnost zmenšuje a intervaly výdrže zkracují a tak bylo logický vyústění v té kanceláři personálního oddělení, když se mě ptali: Tak co paní Ivanová? Jak jste se rozhodla? Přemýšlela jsem usilovně jak odpovědět až tato chvíle nastane. Dokonce jsem se hecovala k tomu, že přepnu do hodně ostrýho módu a pěkně to tady od plic řeknu, že to co se tady praktikuje je normální vykořisťování a že, nechápu jak to může někdo dobrovolně vykonávat. Ale pak ze mě vypadlo, že realita je tady pro mě dost nereálná…  (Bože co to zase melu?) Hmm dobře však si to v klidu rozmyslete a zítra nám dejte vědět, jak jste se rozhodla. Dobře odpovídám i když moc dobře vím už teď, jak jsem se rozhodla …. Jedním slovem flustrace. Něco mezi flusem a frustrací. Něco mez smíchem a pláčem. Ostrej mód se zaoblil. Už zase sem to já. Už zase. Jdu domů. Shodou okolností, se to odehrálo v pátek. Slunce mi hřálo do zad…

No a teď trochu vážněji.

Chce to trochu odhodlání a výdrže pracovat na volné noze. Ale především to chce hlavně s něčím začít a za žádných okolností se nesrovnávat s ostatními. Co? Jemu to funguje? Vždyť dělá takovou blbost!? Takovou blbost… Za každým projektem stojí totiž jinej příběh, jiná cesta a co je dobrý pro někoho nemusí být dobrý pro mě…

A nejsi osamělá, když si pořád tak sama. Sama doma?

To je taky docela častá otázka. Samota či izolace je objektivní stav jedince, který nemá dostatek kontaktů s jinými lidmi a uniká tak ze svého sociálního prostředí. Osamělý člověk se taky prý cítí prázdně píše Wikipedie.

Protože já vlastně ani nevím, co to přesně ta samota je? Sam a Ota? Mě se totiž samota většinou nejvíce dotýkala v kolektivu lidí. Ty pocity bych přirovnala třeba k prázdnému místu v přeplněném vlaku. Prázdné místo. Mezera. Prázdnota je prý základ všeho. Prázdno je mezera, pauza, nic.  Pauzy a mezery ohraničují předměty a vytváří řád. Ohraničují snídaně, obědové pauzy a večeře. Pauzy a mezery jsou místa, kde se zdánlivě nic neděje, ale přesto jsou důležité.  Města jsou vlastně jen mezery mezi zastávkami. Jednotlivé dny jsou pouhé mezery v roce. Je jich tuším 365…

 

Všechno záleží na úhlu pohledu a rozhodnutích.

 

Můžeme se cítit špatně a osaměle, ale taky se můžeme cítit dobře klidně i osaměle. Zvykli jsme si přisuzovat co je špatně a co je dobře. Samota=špatně společnost=dobře strach=špatně ztratit něco=špatně získat něco=dobře atd… Ale taky si někdy nemusíme myslet vůbec nic o nikom a o ničem. Nemusíme mít na všechno názor.

Když dělám, to co mě baví čas se najedou rozplyne. Ve chvílích tvorby jsem vlastně docela dost ráda, že jsem sama a můžu se plně soustředit. Ale pak jsou samozřejmě dny, kdy jsem ze všeho otrávená. Ze zvuků na ulici. Z projíždějícího auta kalužinou. Otrávená z toho, že se nemusím ani dívat z okna abych věděla, že venku prší. Otrávená z horka. Otrávená ze zimy. Otrávená z toho, že neumím psát čárky. Píšu je podle citu.(A asi se ty pravidla nikdy nenaučím/nepochopím…)

Jsou dny, kdy mi prostě samota přijde jako ta nejprospěšnější věc. Protože se všechno tak nějak uklidní, utichne. A já si můžu dovolit mít čas a můžu si taky dovolit soustředit se na to co chci a co nechci. Na kreativitu. Na to být. Eliminovat zbytečné myšlenky. Obavy i strach….

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.